,,Terminální fáze"....
Terminální fáze – čas Jamadútů
(do češtiny překládaný odborný výraz "terminální fáze" zní v angličtině "terminal restlessness", tj. doslova "smrtelný neklid" – pozn. překl.)
Drazí prabhuové,
Přijměte prosím mé uctivé poklony. Sláva Šrílovi Prabhupádovi! Tohle si prosím přečtěte. Je to skvělý příklad toho, před čím se nás Šríla Prabhupáda snažil zachránit. Je to ohromující materiál.
Jamadútové ve chvíli smrti (terminální fáze)
Subhángí Déví Dásí
Přijměte prosím mé uctivé poklony. Sláva Šrílovi Prabhupádovi! Sláva všem vaišnavům, zvláště kazatelům, kteří zachraňují svět před peklem! Sláva vaší službě!
Slyšeli jste někdy o terminální fázi? Pravděpodobně ne, pokud nejste lékař nebo zdravotní sestra. Ale ačkoli jde o nové pojmenování, jsou tyto okolnosti popsány ve Šrímad Bhágavatamu. Šríla Prabhupáda říká:
"A jsou zde rovněž skličující okolnosti smrti. Když člověk leží v kómatu, prožívá tolik utrpení, tolik snů, přicházejí Jamadútové. Někdy člověk na smrtelné posteli pláče, tolik trpí, ale není mu pomoci. Nikdo nemůže pomoci. To jsou skličující okolnosti smrti…" (Šríla Prabhupáda, Górakhpur, 18. února 1971)
Budu vám vyprávět, jak jsem se o tom dozvěděla. Tento příběh je typickým příkladem hrozivé reality, před kterou jsou postaveny všechny trpící duše v tomto hmotném světě. Ukazuje také jasně, před čím nás Šríla Prabhupáda zachránil a proč bychom mu měli být navěky vděční.
Všechno to začalo telefonátem od mých rodičů, že táta má rakovinu. Věřím na znamení, a v tu chvíli mi začalo silně cukat pravé oko (nimitta), takže jsem věděla, že to nedopadne dobře. To bylo na začátku listopadu.
Ale táta byl optimistický. Byl si jistý, že může vše překonat, jelikož byl vždycky pánem každé situace a ve svém životě čelil mnoha těžkostem, které všechny překonal. Až doposud se zdálo, že je šťastlivcem, který si v každém ohledu užívá všech dobrých možností a dobré karmy. Věděl pramálo o tom, že s jeho dobrou karmou bude rychle veta. Pokud vás chce Krišna zachránit, nikdo vás nemůže zabít, ale když vás chce Krišna zabít, nikdo vás nemůže zachránit.
Táta měl rakovinu prostaty a rozšířila se mu do kostí. Podstoupil chemoterapii, ta ale dvakrát selhala. Jednoho dne jsem zavolala a on doslova plakal: "Já umírám", řekl.
Cítila jsem s ním soucit. Byl v rukách krutého osudu bezmocný. Snažila jsem se mu pomoci. "Netrap se," řekla jsem. "Existuje reinkarnace. Budeš v pořádku. Jen se modli. Bůh je laskavý."
To však byla pouze malá útěcha pro někoho, kdo byl zmatený a o Bohu nic nevěděl.
Poté jsem měla dojem, že jsem nějakým způsobem s jeho utrpením spojená. Cítila jsem všechen jeho strach a úzkost. Stále jsem se modlila. Nic takového jsem prožívat nechtěla, ale myslím si, že jsem s ním byla nějak karmicky propojená, takže z toho nebylo úniku, bez ohledu na to, jak daleko od něj jsem byla. Tělesné utrpení nebylo ničím ve srovnání s psychickými mukami, která zažíval. Začal být pokorný a já jsem několikrát všeho nechala a odletěla z Vrindávanu, abych byla s ním.
O Krišnovi dříve nikdy nechtěl nic slyšet, tak jsem se o to přestala již před lety pokoušet. Nikdy jsme se spolu na toto téma nebavili. Jen jsem mu dávala prasádam (miloval to, co jsem vařila) a mluvili jsme o jiných věcech. Měla jsem s sebou vrindávanský prach a trochu vody z Jamuny smíchanou s vodou z Gangy. A také nějaká malá Džagannáthova Božstva. Všechny tyto věci jsem uložila v domě, protože jsem doufala, že by mohly mít nějaký účinek, a kdykoli to bylo možné, tak jsem je používala - v tátově jídle, a tak dále.
Pokračovala jsem stále ve svých modlitbách a doufala jsem, že bych ho dříve než zemře nějakým způsobem mohla přesvědčit o Krišnovi. Byl ztrátou kontroly nad svou situací tak vyveden z míry a pokořený, že byl do určité míry ochotný poslouchat. Chytal se stébla.
Předčítala jsem mu trochu z Bhagavad-gíty a on říkal, že je to povzbudivé. Také jsem mu četla z knihy Coming Back. Líbilo se mu to, protože myšlenka reinkarnace byla něco pozitivního, s čím se dalo hledět do budoucnosti, a to on zoufale potřeboval. Všimla jsem si tam kapitoly o Adžámilovi a cítila jsem, že bych mu ji měla přečíst, ale myslela jsem si, že by to na něj byl příliš velký tlak. Navíc jsem tam přece byla já a říkala jsem si něco v tom smyslu, že jelikož zpívám svatá jména, mělo by být všechno v pořádku.
Opravdu jsem věřila, že stačí, když budete jednoduše zpívat Hare Krišna a všechny špatné věci odejdou. Později jsem však poznala, že toto je povrchní a nováčkovský názor. Hmotný svět je tak náročné místo a já jsem díky svému velkému egu přecenila svou vlastní čistotu. Později jsem si uvědomila, že ve skutečnosti vlastně nejsem ani skutečně oddaná. Pokud nejste schopni zachránit sami sebe, jak byste mohli zachránit někoho jiného?
Několikrát jsem odletěla do Vrindávanu, jelikož jsem tam měla rodinné a pracovní povinnosti, avšak celou dobu jsem cítila, jak mne to k tátovi táhne. Když jsem byla pryč, neměla jsem během té doby žádný vnitřní klid. Myslím, že mne doma skutečně potřeboval a byl na mně citově závislý, protože jsem byla jediný člověk, který mu předkládal nějaké skutečné řešení.
Lidé navíc v zásadě nejsou soucítící a on potřeboval hodně porozumění. Nejsem nijak zvlášť dobrá ve zvládání utrpení, takže bylo těžké unést, když jsem viděla, jak někdo, o něhož se staráte, trpí tak velkou úzkostí. Nechala jsem tam Džagannáthova Božstva a prosila jsem Je o odpuštění všech přestupků, ale aby laskavě ochránila mého otce, zatímco jsem jen na pár týdnů pracovně odjela zpátky do Indie.
Pak zavolala moje matka. Nevěděla kudy kam. "Prosím, přijeď," řekla. "On jde nyní do nemocnice a potřebujeme tě tady." Skočila jsem na první letadlo a jakmile jsem dorazila, přesunuli jsme se s tátou do nemocnice. Zdálo se, že to Krišna zařídil úplně fantasticky. Dali nám soukromý pokoj a nechali mne tam spát a starat se o něj. Nikdo nezpochybňoval, jestli k tomu jsem oprávněná, a má matka se jen stáhla, do ničeho se nepletla a nechala mě dělat cokoliv. Je římská katolička a obvykle mne o Krišnovi mluvit nenechává.
Uvědomila jsem si, že karmí natolik popírají smrt, že se snaží vyhnout realitě umírání jak jen to jde, takže pro ni bylo vítané východisko, když jsem se toho břemene ujala já. Mohla jít domů a předstírat, že se nic neděje, s vědomím toho, že se o tátu postarám. Nebo snad hluboko uvnitř také cítila zoufalou touhu po jeho duchovním prospěchu, a já byla tím nejlepším řešením, které měli. Nejsem si tak úplně jistá. Jakmile se všechno dostane mimo rámec jejich hmotného vnímání a kontroly, začnou být naprosto zmatení. Vím jen to, že jsem se byla schopna péče o mého otce plně ujmout. Mnoho lidí musí v nemocnicích trpět a umírat osaměle, když si procházejí tím, co se chystám vyprávět...
Spala jsem vedle táty a starala se o každou jeho potřebu. Podařilo se mi navléknout mu korálky z Tulasí, které mu pak jedna démonská sestra ustavičně sundávala. Začínala jsem z toho být mentální. Ach ne, myslela jsem si, on je tak hříšný, že na sobě nemůže mít Tulasí. Tenhle přístup mne náležitě dopálil, takže jsem začala být smělejší a nechávala jsem mu ty korálky, ať se děje, co se děje. Ona je sundala a já se jen laskavě usmála a hned jsem mu je zase navlékla.
Četla jsem mu dost z Bhagavad-gíty. Posledních dvanáct dní před smrtí již vůbec nejedl. Osm z těchto dní dostával jen vodu z Gangy a Jamuny a nic jiného. Měla jsem pod kontrolou všechno, co mu šlo do úst. Dokonce jsem mu do vody začala přidávat vrindávanský prach.
Jak se blížil ke konci, byl již v jiné úrovni, která není součástí tohoto světa. Zdálo se, že vnímá věci, které ostatní lidé vidět nemohou. Každou noc jsem si například na sebe do postele oblékala tričko se Šivou. Byl na něm vpředu velký obrázek Pána Šivy. Měla jsem ve zvyku počkat, než táta usne, a pak mu sotva znatelně poprášit hlavu prachem z Vrindávanu pro případ, že by zemřel, zatímco budu spát.
Jednu noc, zrovna když jsem mu poprášila hlavu, vyskočil s očima široce otevřenýma úžasem. "Och, jsi celá obklopená prachem," řekl.
Další noc se vymrštil ze spánku stejným způsobem a upřeně se díval na mé tričko s Pánem Šivou. "Dávej pozor!" řekl. "Z tvého trička vychází oheň." Den předtím než zemřel, říkal, že v pokoji jsou velcí psi a že se venku za oknem vznáší nějaká šeredná postava.
Večer před svou smrtí začal být rozrušený. "Rozvažte mi nohy," říkal nevím komu a byl viditelně vystrašený. Moje matka s mou dcerou se rozhodly, že zůstanou přes noc v nemocnici, což normálně nedělaly. Usínala jsem únavou a stejně tak i máma.
Asi v 9:30 večer mě vzbudila dcera. "Mami," řekla, "pojď rychle! Dědovi se něco děje."
Hnala jsem se k posteli a táta sténal. "Prosím, prosím," říkal, "snažně vás prosím, pusťte mě, prosím pusťte mě." Jeho tón byl pokorný a vyděšený, oči měl sklopené. Tato slova řekl během příštích šesti hodin velmi mnohokrát. Snažil se seskočit z postele a schovat se pod polštář. Musíte pochopit, že byl kost a kůže, bez pomoci nemohl ani močit a teď se najednou pokoušel vstát a utéci.
Házel sebou jako šílenec. Tohle je opravdu nepříznivé, pomyslela jsem si. Popadla jsem ho za ramena. "Tati," řekla jsem, "co se děje? Jsi v pořádku?"
Byl vystrašený. "Ó Sue," plakal, "zkoušel jsem utéct, opravdu jsem se snažil, ale oni mě chytili." Jeho hlas se změnil v křik. "Ona mě chytila!" zařval.
V tu chvíli jsem si měla uvědomit, co se stalo, ale skutečnost, že řekl, "Ona mě chytila" mne zmátla. Nějak mne to zaskočilo a dalších šest hodin jsem se ho jen snažila utěšit.
On plakal znovu a znovu. "Ach, proboha," křičel, "jen mě nechte odpočinout, jenom deset minut. Prosím, snažně vás prosím." Tón jeho hlasu byl celou dobu vystrašený, ponížený a žadonivý. Zpívala jsem a on se trochu uklidnil. Pak přišla sestra a vyrušila mě. On začal znovu. Házel sebou a úpěnlivě prosil.
"Co je s tebou?" zeptala jsem se.
Vypadal zoufale. "Snažím se ti to říct," odpověděl, "ale prostě nemůžu."
Pak, ve 3 hodiny ráno, mi náhle došlo, že ti, kdo ho chytili, jsou Jamadútové. Bylo to přece úplně jasné, a já se cítila tak hloupě, že jsem to až doteď nepochopila. Obrátila jsem se ke své 13leté dcerce a řekla jí, že si myslím, že ho drží Jamadútové.
"Ano," řekla. "Já vím. Vzbudila jsem tě, protože jsem tři z nich viděla, jak se vznášejí nad jeho postelí. On se krčil a díval se na ně."
Opravdu je viděla. Později popsala, jak vypadali, s tesáky jako mají divočáci, které vyčnívaly vzhůru z jejich úst, a s planoucíma očima. Myslela si, že je to nějaký druh duchů, kteří se snaží ukrást tátovu duši z jeho těla. Má matka samozřejmě Krišnovým řízením celou dobu spala a o ničem neměla ani potuchy.
"Co mám dělat?" myslela jsem si. Začala jsem se modlit ke Krišnovi: "Ach, prosím, Krišno, nech ho jít," prosila jsem.
Tehdy mi odpověděla Nadduše. "Proč?" řekla. "Bude jen znovu hřešit."
Pak jsem už byla doopravdy vyvedená z míry. Začala jsem se modlit k Jamarádžovi. "Jamarádži, prosím…" A neustále jsem zpívala. Řekla jsem tátovi, že je mi líto, že jsem nepochopila dřív, že se ho zmocnili oni. Ve svém traumatizovaném stavu mi přikyvoval. Celá jeho zkušenost s umíráním byla pekelná. Je mi líto, že některé duše musejí prožívat něco takového a nyní chápu, proč Šríla Prabhupáda cítil tak naléhavou potřebu všechny zachránit.
"Tati," řekla jsem, "chceš, abych tě držela a zpívala?" "Ano, ano" odpověděl. "Stále tě drží?" "Ne, pustili mě."
Pak jsem ho další tři hodiny pevně držela a on se pomalu vzdával života. Odešel ústy, pokojně, a já mu přitom zpívala přímo do ucha a nakapala mu do pusy vodu z Gangy a Jamuny. Soustředila jsem se na zpívání velmi blízko u jeho ucha, dokud v 6 hodin ráno naposledy nevydechl. Vyšel přímo ústy a jeho oči se jen zavřely.
Ubohý táta! Krutý, krutý a pekelný hmotný svět! Uběhlo jen sedm měsíců od začátku jeho nemoci, a jednasedmdesátiletý příběh jeho života byl takto násilně ukončen.
Když sebou házel a křičel "Pusťte mě!", ptala jsem se sester, co se to s ním děje.
"Ach, to je normální," říkaly. "Zrovna s tím bojuje a to se děje každému. Existuje pro to i název. Říká se tomu terminální fáze (v angličtině "terminal restlessness", tj. doslova "smrtelný neklid" – pozn. překl.). Sestry se účastní seminářů, aby se naučily, jak se s tím vypořádat."
Takže lidičky, mám pro vás novinu. Je to ve skutečnosti "fáze Jamadútů". Sestrám je samozřejmě doporučováno, aby do umírajících napumpovaly plnou dávku morfinu a nevšímaly si všeho toho jejich blouznění.
Další věc je, že o tom nemá nikdo vědět. Byla to čistě Krišnova milost, že my jsme to mohli pochopit, a i tak jsem to málem promeškala. Šest hodin jsem byla zmatená, přestože mi to táta říkal naprosto jasně a úpěnlivě prosil o pomoc. Všechno to zakrývá nějaký druh máji a lidé si proto neuvědomují, o co jde. Ví to jen ta osoba, která tím prochází.
Byla tu zmínka o psech. Jeden oddaný mi později řekl, že četli posvátná písma o Jamarádžovi, která podávají podrobné popisy. V nich je řečeno, že několik dní před smrtí přicházejí pekelní psi, kteří vyčenichají, kde umírají darebáci.
Také tu byla ta skutečnost, že táta řekl, "Ona mě chytila." Podle všeho Jamadútové mají svou vlastní společnost. S ženami, dětmi a vším ostatním. Jelikož jsou to také živé bytosti v tomto hmotném světě, rodí se do té své společnosti.
Normálně se nedotknu perem papíru, protože se k tomu necítím být kvalifikovaná, ale matka Rádhá Kunda Déví Dásí mě k tomu povzbuzovala a řekla, že bych se o tuto zkušenost měla podělit se všemi oddanými. Omluvte tedy prosím mé nedostatky. Nejsem velký filosof ani akademik. Zde jsou některé komentáře Šríly Prabhupády k tomuto tématu:
"Vidět Jamadúty, neboli služebníky Jamarádže, vládce smrti, vidět je tváří v tvář… Ve chvíli smrti, když umírá velmi hříšný člověk, spatří Jamarádže, nebo jeho služebníky. Ti vyhlížejí velmi divoce. Někdy začne být člověk na smrtelné posteli velice vyděšený a pláče: 'Pomozte mi, pomozte mi.'" (Přednáška ze Šrímad Bhágavatamu, Denver, 2. července 1975)
"Vy však přijměte toto poslání a jděte všude, do každého koutu světa. Jsem vám vděčný. Děláte to tak již v Evropě a v Americe, kde jsou lidé v hlubokém spánku. Lidé spí vinou špatného vedení a stávají se tak kandidáty na to, aby byli uneseni Jamadúty. To je situace celého světa, Jamadútové. Jamadútové vám nic neodpustí, třebaže můžete být velmi hrdí na to, jak nezávislými jste se stali. Není možné zachránit civilizaci darebáků, která propaguje 'Po smrti není žádný život a vy si dál užívejte tolik, kolik se vám jen zlíbí.' Tato špatná civilizace je smrtící civilizace. Vy je tedy zachraňte. Zachraňte je. Jinak jsou zde Jamadútové." (Vrindávan, 5. září 1975)
"Tento člověk takový byl a musí být odveden k Jamarádžovi pro potrestání… K čemu je trest? … Ne, je tu kvůli očištění. Je řečeno 'potřebný trest'. To je zákon přírody. Zrovna tak jako když jste se nakazili nějakou nemocí. Trestem je, že kvůli této nemoci musíte trpět. Trest je příznivý. Když jste se nakazili nějakou nemocí a trpíte, znamená to, že se touto nemocí očišťujete. Není nepříznivé trpět, stávat se tak očištěným. Proto když oddaný trpí, nepřijímá to špatně. Přemýšlí takto: 'Očišťuji se. Očišťuji se.'" (Vrindávan, 5. září 1975)
Připouštím tedy, že přestože měl táta na sobě korálky z Tulasí a byl podle obvyklých standardů dobrý člověk, měl ale také rád lov a býval pijákem, sukničkářem a pojídačem krav. A přestože k tomu měl posledních 28 let veškeré možnosti, Krišnovi se neodevzdal. Dokonce ani ve chvíli smrti se nezdálo, že by byl schopen o Krišnovi přemýšlet jako o řešení svého trápení.
Šríla Prabhupáda to shrnuje ve významu ke Šrímad Bhágavatamu 6.2.49: "V okamžiku smrti je každý zmatený, protože jeho tělo přestává náležitě fungovat. I ten, kdo po celý život zpíval svaté jméno Pána, možná v tuto chvíli nebude schopen Hare Krišna mantru zřetelně vyslovit. Přesto však získá veškerý prospěch, který zpívání svatého jména přináší. Proč bychom tedy neměli zpívat svaté jméno nahlas a zřetelně, dokud je naše tělo v pořádku? Budeme-li tak činit, je docela možné, že i v okamžiku smrti budeme schopni vyslovit svaté jméno Pána s láskou a vírou."
Význam ke Šrímad Bhágavatamu 6.2.15:
Ve významu ke Šrímad Bhágavatamu 6.2.7:
V tomtéž významu Šríla Prabhupáda cituje následující verše:
"Pronáší-li někdo svaté jméno Pána - byť v bezmocném stavu nebo aniž by si to přál - všechny reakce za jeho hříšný život okamžitě zmizí, stejně jako se všechna malá zvířata strachy rozutečou, když zařve lev." (Garuda Purána)
"Kdo jednou vysloví svaté jméno Pána, které sestává ze dvou slabik, ha-ri, má zajištěnou cestu k osvobození." (Skanda Purána)
Mohu tedy jen doufat a modlit se, že můj otec vlivem mého chabého úsilí a díky bezpříčinné milosti Gurua a Gaurángy alespoň maličko na Krišnu myslel.
V každém případě budu ráda za ohlasy od oddaných. Mají ostatní podobné zkušenosti, s nimiž se mohou podělit? Co si všichni myslíte o tomto tématu?
Všechny z vás, vaišnavů, prosím, modlete se za mého otce, aby měl příležitost sloužit Krišnovi. Považovala jsem se za velkého hrdinu, který jde zachránit svého otce, ale zjistila jsem, že jsem pouze velká nula. Jsem tak pokleslý darebák, že jsem mu nedokázala pomoci když to potřeboval, a doufám, že tento příběh vám ostatním pomůže zvýšit své úsilí v rozvoji vědomí Krišny, abychom všichni dokázali pomáhat Šrílovi Prabhupádovi v jeho misi osvobozovat pokleslé podmíněné duše od jejich utrpení.
Sláva Šrílovi Prabhupádovi, zachránci celého světa!
Vaše pokleslá služebnice, Subhángí Deví Dásí
______________________________________________________________________________________________
Posvátné vody a terminální neklid
Před několika týdny mě přišel navštívit kamarád José a vypadal velmi smutně. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl, že jeden z jeho přátel umírá na rakovinu a že ho jde navštívit do nemocnice. Řekl mi, že jeho přítel žil velmi špatným životem, bral mnoho drog, a proto byl ve velké depresi.
Podle písem ten, kdo žije v kvalitě nevědomosti, sestoupí na pekelné planety [BG 16.16, SB 5.26, atd.], takže jsem přemýšlela, jak bych mohla té osobě pomoci.
Vzpomněla jsem si, že jedna velmi pěkná oddaná, Uttará, mi dala malou láhev vody z Rádhá kundu, Šjáma kundu, Jamuny a Gangy. Pomyslela jsem si, že jeho karmě velmi pomůže, když vypije tuto vodu. Řekla jsem Josému o síle této vody a dala jsem mu tu láhev, aby ji mohl vzít ke svému příteli a pokusit se dát mu napít než opustí tělo. José si nebyl příliš jist, jestli to pomůže, protože jeho přítel prý ničemu takovému nevěří. Já jsem ale Josému řekla: "Jen se pokus mu ji nalít do nápoje a nikomu o tom neříkej, neuškodí to." José tedy vzal láhev a odešel.
Když dorazil do nemocnice, jeho přítel křičel a plakal bolestí a byl velmi rozzlobený, protože nechtěl zemřít. Byl velmi nervózní a odmítal všechny léky a nápoje, které mu nabízeli. José mu uvařil mátový čaj a nalil do něj trochu posvátné vody. Jeho přítel překvapivě čaj přijal a velmi rychle ho vypil, až si téměř spálil ústa. Všichni žasli, protože odmítl všechny teplé nápoje, které mu během několika předchozích dnů nabídli. Jeho přítel náhle přestal plakat a křičet a velmi se mu ulevilo. Dokonce se mu na tváři objevil úsměv. Všechny ta náhlá změna šokovala. Snažili se na něho mluvit, ale nepromluvil ani slovo. Odmítl mluvit, jíst a pít, jen se usmíval a klidně ležel. O hodinu později opustil tělo.
Haribol!
Sláva Jeho Božské Milosti A. Č. Bhaktivédántovi Svámímu Prabhupádovi!
___________________________________________________________________________________________________
Vaidjanátha Dás
Jednou přišel do starého chrámu ("ocelového vagónu") v Soči jeden velmi výstřední umělec se Šrí Íšópanišad v ruce a vyprávěl oddaným svůj příběh:
"Lidi, hledám vás už tři dny a jsem neskutečně rád, že jsem vás nakonec našel. Jednoho dne jsem si koupil tuhle knihu (nemohl ani vyslovit její název a jméno jejího autora, Šríly Prabhupády, jen něco zakoktal) a zkoušel jsem jí číst. Ale bylo jí velmi těžké pochopit, je v ní tolik nezvyklých slov. Proto jsem jí odložil na poličku a víc jsem se o ni nestaral. Pil jsem hodně alkohol. Jednou, když jsem ležel opilý v posteli, uslyšel jsem poblíž podivné hlasy. Bylo to něco absolutně nového. Rozhlížel jsem se, odkud přicházejí, a nezřetelně jsem spatřil dvě osoby. Mluvily o mně – o mém životě a jak hříšný byl. Vypočítávaly znovu všechny mé hříchy tak podrobně, že jsem si to už ani nepamatoval, a zmínili také několik dobrých věcí. Nakonec dospěli k závěru: "Musí jít do pekla!" Nesouhlasně jsem vykřikl: "Já nechci jít do pekla a vůbec nechápu, o co tady jde!" Ale jeden z nich mi přesto okamžitě kolem krku omotal pevný provaz. Snažil jsem se ho zbavit a utéct pryč, ale marně – provaz byl velmi těsně utažený. Byl se mnou již málem konec, ale náhle se mi před očima objevil obrázek z obalu téhle knihy (Šrí Íšópanišad s Pánem Kéšavou a Šéša Nágou). Vlastně to nebyl obrázek, ale skutečnost. Had se pohyboval a najednou z jeho mnoha tlam začal vyšlehl oheň. Byl jsem z toho naprosto vyveden z míry a ptal jsem se těch osob, co to všechno znamená. Odpověděly: "To je právě peklo, kam ty půjdeš." Ale najednou všechno zmizelo, já se probudil na posteli v naprostém šoku. Okamžitě jsem přestal pít a kouřit a snažil jsem se najít vás, oddané, abych pro tohle všechno našel vysvětlení. Na kolenou vás prosím, dovolte mi tu někde zůstat!"
[Tento příběh dokazuje nesprávnost teorie vědců, že NDE (zážitky ve stavu blízké smrti) jsou ovlivněny kulturním prostředím umírajícího – u lidí z Východu se předpokládá, že budou mít jiné prožitky než lidé ze Západu. Existuje však více příběhů lidí ze Západu, kteří takto "potkali" služebníky pána smrti, Jamarádže.]
__________________________________________________________________________________________________
Tribhuvannáth Dás
V roce 1998 s námi na našem festivalovém zájezdu ve východní a střední Africe byl oddaný jménem Jeremy. Je spíše kongregační člen ISKCONu a právě začíná chápat závazky v rámci vědomí Krišny. Dostal ale malárii a musel se předčasně vrátit.
Po jeho návratu jsem s ním mluvil telefonem. Zmínil jsem se o tom, jak musí být opatrný, aby z procesu rozvoje vědomí Krišny nepoklesl. O dva týdny později byl už sice zpátky u svých 'starých způsobů', ale byl stále oddaným – ačkoli ne tak striktním jako předtím.
Jednou si vyrazil ven se svou přítelkyní a když obdivovali nějaké vodopády v horách v okolí irského Wicklow, uklouzl a spadl 20 metrů dolů po úbočí hory – jeho štěstí bylo, že zatímco se řítil dolů, z plných plic křičel Krišna! Krišna! a nějaké keře zpomalily jeho rychlost. Pak ale přepadl přes hranu… a letěl dalších 50 metrů volným pádem vstříc smrti! Vykřikl "Krišna!" a najednou se zastavil… 'rozplácl' se na jediném skalním výčnělku, který vystupoval z úbočí hory. Byl zraněný – měl zlomenou pánev, nohu, atd., ale přežil.
Ten skalní výstupek měl neobvyklý vnitřní záhyb právě s takovými rozměry, aby zmírnil dopad jeho těla. Kdyby to byla normální skála, jen by se od ní odrazil a zemřel.
Členové záchranného týmu říkali, že nemohou uvěřit jeho štěstí. Deset lidí před ním spadlo ze stejného místa, devět z nich zemřelo a jeden byl zmrzačen. V nemocnici (kde se se plně zotavuje) za ním přišel nějaký Michael, který spadl z jeřábu. Při pádu narazil hlavou na ocelový nosník (měl to štěstí, že měl přilbu) a hlava na temeni se mu odloupla jako pomeranč. Jako zázrakem ho zachytil jeho těžký plášť a zachránil mu život.
Zastavil se za Jerrym – z něhož, dříve té nejzhýralejší osoby, se od té přelomové chvíle v jeho životě stal téměř světec a dokonce si v nemocnici postavil vlastní oltář!
Slyšel, že Jerry je 'Hare Krišna' a chtěl se s ním setkat. Po chvíli si Jerry postěžoval na své 'noční můry'.
"Noční můry!" zvolal Michael. "Mě přepadlo pět hrůzostrašně vypadajících příšer, které přišly dovnitř oknem. Řekly mi, že si pro mě přišly." (Když byl Michael na jednotce intenzivní péče, jedné noci byl 'mrtvý' třikrát.) Detailně ty bytosti popsal. Byl z jejich vzhledu tak vyděšený, že do okna mrštil židli a zklidnit jej musely čtyři sestry! Ty bytosti přišly, aby ho odvedly; zmínil dokonce, že jedna z nich měla něco jako provaz.
"Přišly zpátky znovu a řekly, že si pro mě přijdou velmi brzy." Jerry se zeptal: "Byla to jen noční můra? "Ne!" řekl Michael, "ti chlapíci byli tak skuteční jako ty nebo já… Tihle chlapíci byli naprosto skuteční!"
___________________________________________________________________________________________________
Vznešenost Tulasí (z Padma Purány)
Na rostlince Tulasí je posvátné vše: listy, květy, plody, kořeny, větvičky, kůra a dokonce i okolní půda. Duše zemřelého, jehož mrtvé tělo je spáleno na ohni ze dřeva větviček Tulasí, natrvalo dosáhne Višnulóky. Dokonce i velcí hříšníci mohou být zproštěni svých hříchů, pokud jsou jejich mrtvá těla zpopelněna pomocí větviček Tulasí. Pokud člověk ve chvíli smrti myslí na Boha a opakuje Jeho jméno, a pokud je jeho mrtvé tělo později spáleno pomocí větviček Tulasí, již se nebude opětovně rodit. I ten, kdo spáchal milióny hříchů, dosáhne mókši, pokud je při kremaci jeho mrtvého těla na spodek pohřební hranice položena větvička Tulasí. Stejně tak se při spojení s ní stane čistou všechna voda. Voda z Gangy i všechno palivové dříví se stane čistým pomocí přidání malého kousku větvičky Tulasí. Je-li něčí mrtvé tělo spáleno pouze za použití Tulasí, budou smyty jeho hříchy za milióny let jedné kalpy. Od toho, jehož mrtvé tělo je zpopelněno pomocí Tulasí, se budou Jamadútové držet dále a naopak se přiblíží služebníci Višnua. Pokud se zapálí pro Višnua lampička pomocí větévky Tulasí, výsledek bude stejný jako při zapálení statisíců lampiček pro Višnua. Jestliže člověk připraví z lístků Tulasí pastu, potře si s ní své tělo a pak jeden den uctívá Višnua, získá prospěch ze stovky obyčejných uctívání a také prospěch z vykonání stovky go-dan (obdarování kravami). (Padma Purána, kapitola 24)
___________________________________________________________________________________________________
Jak se vyhnout Jamarádžovi: příběh o Adžámilovi
Adžámilův příběh uvádí Bhágavata Purána (6. kniha, kapitola 1.) jako příklad toho, že i ta nejhříšnější osoba může dosáhnout Višnupády (spasení).
Adžámil byl bráhmana, kterého jednou otec poslal do džungle pro samit (listy a větvičky pro přípravu obětního ohně). Adžámil tam potkal krásnou ženu z rodu šúdrů. Bráhmana na všechno zapomněl, oženil se s ní a narodily se jim děti. Když bylo tomuto bráhmanovi, jenž byl ztělesněním všech neřestí, osmdesát sedm let, nastal čas, aby zemřel a přišli k němu Jamadútové (zástupci Jamy, boha smrti). Vyděšený Adžámil hlasitě volal jméno svého nejstaršího syna, "Nárájana". Když slyšeli opakované volání Višnuova jména "Nárájana", objevili se tam Višnuovi služebníci a odvolali Jamovy zástupce. Od toho dne se z Adžámila stal oddaný Višnua, činil pokání na břehu Gangy a po několika letech dosáhl spásy.
Adžámil byl zachráněn před peklem, protože když k němu přišli Jamadútové, opakoval jméno "Nárájana". Poté Jamarádž zakázal svým sluhům se byť jen dotknout i těch oddaných, kteří "omylem nebo vinou svého zmatení iluzí… někdy spáchají hříšné činy," protože "jsou chráněni před hříšnými reakcemi díky tomu, že stále zpívají Hare Krišna mantru."
Jamarádž pak řekl Jamadútům:
"Paramahamsové jsou vznešené osoby, které nemají zálibu ve hmotném požitku a jež pijí med z lotosových nohou Pána. Moji drazí služebníci, přivádějte mi k potrestání pouze ty osoby, jež mají k chuti tohoto medu odpor, nesdružují se s paramahamsy a jsou připoutáni k rodinnému životu a světskému potěšení, které tvoří cestu do pekla."
"Moji drazí služebníci, přivádějte ke mně prosím pouze ty hříšné osoby, které nevyužívají svůj jazyk k opěvování svatého jména a Krišnových vlastností, jejichž srdce si ani jednou nevzpomnělo na Krišnovy lotosové nohy a jejichž hlava se před Pánem Krišnou ani jednou nesklonila. Posílejte mi ty, kteří nevykonávají své povinnosti vůči Višnuovi, jež jsou jedinými povinnostmi lidského života. Přivádějte mi prosím všechny takové hlupáky a darebáky."